úvodní slovo curiculum vitae
Myslím, že plným právem je olomoucká kresba osmdesátých let vnímána jako jedinečný a bohužel zřejmě neopakovatelný fenomén. Snad všichni výtvarníci, kteří tehdy v Olomouci usilovali o něco současného a aktuálního, se soustředili na kresbu... Někteří výhradně, jiní v rámci určitého vnitřně diferencovaného, komplexnějšího tvůrčího zájmu... Ale my, co jsme tehdy do tohoto nezaměnitelného kulturního centra jezdili, jsme měli dojem, že se zde objevil skutečně neopomenutelný fenomén a do jisté míry jsme si také uvědomovali, že současná aktuálnost kresby není spjata pouze s touto specifickou situací, ale že dřív tato olomoucká situace nějak po svém odráží něco obecněji platného. Koneckonců v roce 1980 jsem se pokusil v Domě pánů z Kunštátu, druhém výstavním domě, patřícím k Domu umění města Brna, kde jsem byl zaměstnán, realizovat přehlídku Současná česká kresba, která měla po deseti letech normalizačních zásahů zase ukázat celou škálu aktuální živé tvorby všech generací a skutečně všech názorových denominací. Nakonec byla finální výstava podřízena celé řadě omezení - především se mohli účastnit pouze autoři, kteří měli registraci profesionálního výtvarníka u Českého fondu výtvarných umění ... Ale stejně: byl jsem přesvědčen, že právě kresba nejlépe odpovídá povaze tehdy aktuálního umění, přičemž pochopitelně jsem ji vnímal co nejšířeji. Při psaní těchto řádek mne napadá, že inspirací pro mne mohlo být Trienále kresby ve Wroclawi, kterého jsem se jako autor sám několikrát účastnil. Na konci sedmdesátých a v průběhu osmdesátých let se zdálo, že právě v olomouckém prostředí nabyla kresba na jedinečnosti, což samozřejmě mělo již své tamější předobrazy. Shodou okolností jsem již od konce šedesátých let znal Miroslava Šnajdra st. (1938), který de facto i v malbách dřív kreslí než naopak, od samého počátku jsem podobně šťastnou shodou okolností mohl sledovat tvůrčí cestu Jiřího Lindovského (1948), ale také Václava Stratila (1950) či Inge Koskové (1940) nebo Miroslava Koupila (1947). Škála problémů tedy sahala od skripturálních záznamů u Šnajdra přes pregnantní rýsovaní, reflektujícího svět techniky u Lindovského, postupnou cestu od expresívní figurální i nezobrazující tvorby k usilování o řád skladby u Stratila, ale také od lyrické parafráze přírody jako autonomního kresebného procesu u Koskové po dramatickou novou figuraci Koupilovu, nechávajícího formou kresby odehrávat skutečná lidská dramata. A Ondřej Michálek (1947) kreslil jakési absurdní projekty naší tehdejší politické situace, Oldřich Šembera (1948) zase maloval i kreslil ekologické problémy, které byly na obzoru... Záměrně vzpomínám na některé z těch, které bylo možno charakterizovat jako kreslíře a s kterými jsem se přátelsky stýkal, abych alespoň naznačil, co vše se na počátku osmdesátých let dalo v Olomouci najít zajímavého, samozřejmě s vědomím, že jsem několik dalších osobností opomenul... A do této situace začali na počátku osmdesátých let vstupovat se svou tvorbou a postupem času také se svými výstavami umělci generačně mladší. Měli se o co opírat, částečně i v některých institucích, především musíme vzpomenout Galerii pod podloubím a výstavní prostor "déháčka", Divadla hudby, jehož aktivitu se podařilo zachovat
i v nových politických podmínkách. Mezi touto mladší generační vrstvou olomouckých kreslířů mne od počátku velice zaujal Ladislav Daněk (1958), s kterým máme nyní i společný osud, neboť oba se věnujeme vedle vlastní tvorby kurátorské a organizační práci pro ostatní kolegy a oba se také snažíme, aby se úplně nezapomínalo na autory, pracující s jazykem geometrie nebo na ty, kteří fungují mimo hlavní centra. Jako umělec mne Daněk od začátku přesvědčil svou snahou o maximální redukci, krajním soustředěním se na elementární geometrické formy. První příklady jakéhosi umělcova osobitého minimalismu byly malířské, ale potom jej rozvinul do sérií prací na papíře, kreseb, někdy kombinovaných s nějakým netradičním postupem, třeba perforací. Od roku 1983 začaly velice soustavně vznikat kresby na milimetrovém papíře, které představují nosnou logickou linii Daňkova usilování až dodnes. Nejprve to ovšem byly komorní čtverečky, postupně se prosadil normalizovaný formát, nejdřív A4, ale posléze se umělec propracoval až ke skutečně monumentální A1 (100 x 70 cm). Nejčastěji autor
využíval milimetrového papíru zeleného, ale vznikaly i série na strukturách oranžových či světle modrých. Od počátku - přes všechny proměny syntaxe, k nimž postupně došlo - můžeme umělcovu kresbu charakterizovat základním vztahem mezi pravidelností repetitivního rastru potištěného papíru a konstrukce, která je na tuto strukturu vrýsována. Ty malé komorní čtverce mají ještě často základ v kruhové skladbě, ovšem jakmile se prosadil normalizovaný obdélník, rozvinul Daněk fascinující škálu kompozičních variant. Všem je společné, že každá rýsovaná linie vzniká spojováním dvou výchozích bodů, nejčastěji na obvodu celého formátu, případně na některé jiné zvolené linii bodů v rastru. Jsou to tedy naprosto precizní rýsované kresby, v nichž obecný řád rastru je "interpretován" pregnantní rýsovanou konstrukcí, jejímž základem je pravidelné řazení bodů, dovolující právě díky zvolené struktuře milimetrového papíru naprosto přesnou volbu výchozích bodů a tedy respektování naprosto přesného pravidla skladby linií v ploše. Metodou práce se tedy Ladislav Daněk hlásí k té sféře umění, kterou bychom mohli charakterizovat jako neokonstruktivní. Zároveň ovšem je to pokaždé usilování o řád skladby, který akcentuje zvláště důsledné užívání symetrie, často pouze vertikální. Umělec sám neskrývá, že tento řád jeho díla má podle něj i transcendentální povahu, tedy že v samotném procesu vzniku díla, respektujícího přesná pravidla skladby, se samotným procesem kreslení dostáváme k takovému "přesahu". To se, myslím, ukázalo být evidentním, jakmile autor vystřídal v roce 1986 černou tužku barevnými pastelkami. Barva, byť zase sloužící k pregnantní racionální konstrukci linií, i v této podobě funguje jako imanentní světlo. Od té doby Ladislav Daněk rozvíjí různé možnosti té problematiky, kterou objevil - zkoumá různé působení odlišných barevností užitého milimetrového papíru, vrací se k "obyčejné" černé tužce nebo naopak k pastelkám, a především objevuje stále nové syntaktické podoby výchozí konstrukce, to jest objevuje stále nová pravidla pro volbu výchozích bodů, které bude svými liniemi spojovat. A stejně jako mnozí další olomoučtí kreslíři, kteří kontrapunktovali své kreslení malířskými realizacemi, také on po určitou dobu zkoumal fungování svých většinou kruhových geometrických kompozic v komorních akrylových malbách, v nichž se funkce světla jako imanence díla potvrdila.
Jiří Valoch
Ladislav Daněk
Narozen 9. ledna 1958 v Přerově.
Malíř, kreslíř, od roku 1990 je činný rovněž jako kurátor a teoretik. V letech 1977-1979 studoval výtvarnou výchovu na Pedagogické a Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Samostatně vystavuje od roku 1983 (ČR, Švýcarsko), kolektivně od roku 1979 (ČR, SR, Rakousko, Holandsko, Lotyšsko, Estonsko, Litva, USA). Jeho práce je zastoupena ve Východočeské galerii v Pardubicích a Národní galerii v Praze - sbírka Jiřího Valocha a v soukromých sbírkách v České republice, Slovenské republice, Německu, Rakousku, Polsku, Francii, Belgii, Itálii a USA. V letech 1991-1998 byl členem Spolku olomouckých výtvarníků a v letech 1997-2005 olomoucké sekce Klubu konkretistů 2.
V 80. letech byl zaměstnán v různých dělnických profesích. Od roku 1990 je zaměstnán jako odborný pracovník
v Muzeu umění Olomouc. Doposud se podílel na realizaci více jak 80 monografických i kolektivních výstav
a je autorem či spoluautorem více jak 40 katalogů a odborných publikací. Od roku 1977 žije a působí v Olomouci.
Základní literatura: Ladislav Daněk. Obrazy. Kresby. [Katalog výstavy.] Text Jiří Valoch. Brno, Galerie Na bidýlku 1990. - Boháčová, Yvonna: Daněk, Ladislav. Nová Encyklopedie českého výtvarného umění A-M. Praha, Academia 1995, s. 249. - Ladislav Daněk. Obrazy 1989-95. [Katalog výstavy.] Text Jiří Valoch. Praha - Brno - Olomouc, Galerie JNJ - Dům umění - Galerie Caesar 1995. - Kozelka, Milan (editor): Vertikální nostalgie. Olomoucká literární a umělecká scéna 90. let a současnosti. Olomouc, Votobia 2002, s. 116-120. - Andres, Jan: Tři zdroje a tři součásti geometrických vizí Ladislava Daňka. Umělec, 2004, č. 4, s. 16-19.
