René Hábl

Pro mne osobně je malířská tvorba Reného Hábla stále zajímavější a přesvědčivější, stále originálnější ve své syntaxi i v úhrnném komunikačním působení. Začal jsem si to uvědomovat roku 2001, když jsem si prohlížel jeho brněnskou výstavu v domě U rudého vola, jež mne podnítila, abych se vypravil na následující výstavu v prostorách synagogy do Hranic na Moravě. Myslím, že od té doby se stále pregnantněji formuje i formuluje autorův současný malířský program. Je v souladu s umělcovou generační příslušností - postmoderní, mohli bychom říci, že je to záměrný, programový mix různých forem, geometrických a organických, které utvářejí nový polymorfní celek, jenž ovšem je spojen s velikou, záměrnou kulturou barevnou... V tom bude možná přítomna zkušenost ze studia u Jiřího Sopka, ale jistě se do podoby Háblových obrazů podivuhodně proměnilo i školení u Miloše Šejna, které není jen konceptuální, soustředěné na navozování vztahů mezi různými elementy, ale je cenné i poznáváním důležitosti obyčejných, prvotních prostředků jako určitých procesů a jejich vzájemných vazeb. Autorův hravý i lyrický mix ovšem není tvořen pouze geometrickými a organickými abstraktními prvky, ale také prvky či sestavami prvků, které buď izolovaně nebo v kontextu určité části obrazu můžeme vnímat jako jakési figurativní metaznaky, často jsou to metaznaky lidských figur či jejich segmentů, ale i jakýchsi rudimentárních krajin. Tak vzniká nový, polyfonní celek, v němž hrají rovnocennou roli jak ty elementy, které utvářejí určité figurální náznaky, tak ty, které morfologicky patří do dějin modernistického nezobrazujícího umění. Zvlášť nápadné se mi jeví rozehrávání volných odkazů ke světu malířského suprematismu Kazimira Maleviče s jeho volně v prostoru se vznášejícími elementy, což ještě akcentuje velice časté monochromní pozadí, ovšem v Háblově světě se vše odehrává v sice jemných, ale pastelových barvách. Žádná černá, žádná bílá. Možná má tato Háblova barevnost základ či východisko v barevnosti počítačových obrazů, ale jeho doménou zůstává malba jako jedinečné, nezaměnitelné médium a on již dnes patří u nás k těm, kdož svou uměleckou praxí stvrzují, že toto médium je stále nosné a nazastupitelné i v době, kdy tolik lidí propaguje média nová. Háblova tvorba z posledních let de facto tematizuje pozici semifigurativního s hravostí odkazů, ale také s vědomím toho, že tato pozice je stejně oprávněná jako byly ty klasicky modernistické, které by ale samozřejmě na takové hranici situovány být nemohly. To je kladem doby, která již není vázána jakýmikoliv uměleckými ortodoxiemi, takže mohou vznikat syntakticky i sémanticky nové typy sdělení, jimiž se obohacuje celek soudobé výtvarné kultury o novou autentickou podobu. Tvůrčí cesta Reného Hábla, která započala své druhé desetiletí, již přinesla své zajímavé a trvale platné výsledky - to, co vzniká v posledních letech, se mi zdá být novým zhodnocením dosavadního usilování a nalezením či upřesněním autorovy bytostně vlastní problematiky.
Jiří Valoch