Miroslav Koval

Místo Miroslava Kovala v kontextu české výtvarné kultury posledních tří desetiletí je nezastupitelné a jedinečné. Programově odešel s manželkou, stejně pozoruhodnou výtvarnicí Anežkou do Sobotína, těsně pod hlavní hřeben Jeseníků, protože tam se může soustředit na to, co považuje za smysl umělecké tvorby. Programově odmítá dobové aktuality, které se většinou odehrávají v pražském centru, programově se hlásí k linii tvůrců, jimž jde o poznání toho nejpodstatnějšího, řádu výtvarného díla jako reflexe řádu přirozeného světa. Když mu asi před deseti lety nabídli, aby se staral o dramaturgii Galerie Jiřího Jílka v Šumperku, stal se ještě kurátorem, jenž přináší do města, s nímž je spjat, vysoce kvalitní výtvarná díla, která odpovídají jeho náročným kritériím ... Kovalova vlastní tvorba se jeví jako logická cesta, v níž bylo od počátku klíčovým hledání výtvarných paralel světa přírody, stále více chápaného jako imanentní řád. Z pražské Akademie odcházel jako malíř, jenž chtěl rytmy a vnitřní struktury světa kolem sebe transponovat do maleb. V druhé polovině sedmdesátých let se stále jasněji ukazovalo, že optimálním médiem je pro něj kresba, dovolující mu mnohem operativněji zkoumat a parafrázovat různé typy struktur, viděných v přírodě. Ke kresbě komplementární složku umělcovy tvorby tvořila od počátku fotografie. V přírodě nalézané struktury, počínaje těmi nejprimárnějšími, jako vlny moře, sníh, obilí, větve stromů, to vše mohlo být díky fotografii zaznamenáno ... A ukázalo se, že jedinečnost v přírodě nalézaných situací dostává díky fotografii zcela obecnou platnost. V černé tušové kresbě vedla umělcova cesta od parafrázování určitého typu přírodního útvaru či jevu k stále větší obecnosti, v níž se projevila i autonomie kresebného procesu, potřeba řádu v autorovi samotném, klasickou černobílou fotografii umělec vystřídal svou vlastní modifikací fotogramu, jenž, podle mého názoru, velice podstatně obohatil celou škálu soudobé české fotografie. Východiskem jsou struktury, nalezené v přírodě a odnesené do autorova ateliéru. Podle potřeby je upraví tak, aby je bylo možno prosvítit ve zvětšovacím přístroji - vznikají záznamy s fascinující škálou mezi černou a bílou, jež jsou jedinečnými vizuálními obrazy, ale také jsou dál nijak nemodifikovanými záznamy určitých přírodních útvarů, třeba části květu či semene rostliny, listu stromu atd. Při sledování proměn různých situací kolem potoka, protékajícího loukou u Kovalových, si výtvarník povšimnul, že z nějakých kousků skla vznikly působením vody krásně zaoblené oblázky. Sice něco nevelkého a pro většinu lidí nicotného, ale právě při zvětšení a prozáření se ukáže krása celé přírodním procesem vytvořené formy. Tak postupně vstoupilo mezi Kovalovy fotogramy něco, původně vytvořeného člověkem. Tento umělec je ovšem inovátorem i v dalším zpracovávání svého fotogramu - zjistil, že jeho záměrům nejlépe odpovídá černobílá tonalita xeroxové reprodukce. Takže své fotogramy převádí do tohoto nového grafického média jako do konečné formy a jistě patří k těm umělcům, kteří mají zásluhu na tom, že xerox musí být i v našem prostředí uznáván jako nová, aktuální výtvarná technologie. I když se milovníci klasické fotografie i klasické grafiky budou bránit, jeho výsledky jsou tak přesvědčivé, že si určitě zaslouží samostatnou výstavu.
Jiří Valoch