Miroslav Urban

Kresby na papíře

1. července 2010 - 30. října 2010



úvodní slovo curiculum vitae

Miroslav Urban patří neodmyslitelně k olomoucké výtvarné scéně již ( lépe tři desetiletí, od osmdesátých let)čtyři desetiletí. Je to bytostný kreslíř, takže byl a je vnímán jako velice osobitá součást fenoménu olomoucká kresba, kromě toho fotografuje, v minulém režimu se podílel i na organizování olomouckých samizdatů – a alba pro umělecké přátele organizuje dodnes. Fotografie je jeho druhou vášní, v ní zachycoval cynismus minulého režimu, resp. jeho představitelů především fotografováním devastovaných (lépe památek, nebo devastovaných památek a hřbitovů v krajině někdejších sude) hrobů po celé republice. Svá nejradikálnější řešení mohl objevovat právě proto, že se soustavné tvorbě věnoval spolu s občanským zaměstnáním. Asi před dvěma lety mu olomoucké Muzeum umění věnovalo obsáhlou retrospektivní výstavu i reprezentativní katalog. A teprve tam jsem si uvědomil jeden fakt : vím, že jeho tvorba vzniká ve větších nebo menších cyklech, spjatých určitým fenoménem, jenž jej v určité situaci zaujal. Ale měl jsem pocit, že to jsou série v podstatě figurativní, byť lapidárně stylizované, spjaté určitým, pro něj aktuálním tématem - když začala příprava nové, třetí části Muzea umění, vytvořil hravý cyklus projektů na jeho budovu … A protože se snažím sledovat proměny užívání jazyka geometrie u nás i jinde a v Olomouci mám řadu závažných reprezentantů, počínaje Zdeňkem Kučerou a Inge Koskovou, přes Ladislava Daňka a Vladimíra Havlíka, pomohl jsem znovu akceptovat zapomenuté radikální minimalistické kreslení Nory Pražákové ... A to jsme již v okruhu umělců Urbanovi nejbližších – samozřejmě jeho umělecký typus je zase úplně jiný, kdyby nebyla postmoderna zrušila nutnost zachovávat věrnost určitému programu, tak bychom ji snad museli pro Urbana vymyslet. Urban je postmoderní před postmodernou, jeho způsob výtvarného myšlení je takový, že na určitý problém nebo fenomén, jenž jej vysloveně strhne, reaguje souborem kreseb, někdy je jich několik, jindy je řada poměrně obsáhlá – proto je také (samozřejmě kromě fotografie) kresba pro něj optimálním médiem, operativním, dovolujícím promyslet podstatné, někdy na úplně komorní formáty, třeba na pozvánky k výstavám, v tom mi připomenul Františka Hudečka, který také vždycky využil vše, co mu pošta přinesla. Ale i autorským typusem mají k sobě až neuvěřitelně blízko … To přece vyvolávalo dlouho nejistotu při Hudečkově hodnocení : již při první prezentaci, na samém počátku třicátých let, předložil jeden obraz konceptuálně geometrický se svým životním tématem Afinity geometrických forem, jeden ryze surrealistický a ten poslední v duchu jeho nastupujícího zájmu o člověka a město. Z hlediska tradičních modernistických představ to vlastně bylo nepřijatelné zrovnatak jako škála artikulací Urbanových. Ovšem dnes to již akceptujeme lépe – umělec zase musí prominout, že určité problémy jsou důležité pro někoho, zatímco druhý je zaujat či stržen něčím jiným. Já jsem samozřejmě byl stržen těmi geometrickými, aniž bych pátral po jejich inspiraci – možná, jak svědčí několik prací na milimetrovém papíře, jej zaujal onen řád, který do nich svými kresbami vnáší Ladislav Daněk, první dvě komorní série, z 20/10/99 a 21/10/99 na pozvánkách z Galerie Caesar uplatňuje rýsování několika tvrdostmi tužek, ovšem syntax je jiná, někdy ve spojení s koláží vytváří jakýsi vyšší řád kombinací několika elementů i serielního řazení rýsovaných textur. Série z 28/10/99 jakoby měla afinitu k hledání autonomie půdorysů sakrální architektury Vladimíra Havlíka, ovšem volně přehodnocené do čisté geometrické skladby s postupnou dislokací jednotlivých lapidárních forem, rýsování tužkou je stále určující kvalitou …27 a 28/8/2000 vznikají z autorova hlediska velké formáty A4, v nichž využije kombinace „slavostního“ zlatého pastelu ke vztahové konfrontaci víceméně identické, případně zrcadlové geometrické sestavy (u Urbana samozřejmě vše vzniká od ruky, takže individuálnost artikulace je součástí i těch nejpřísnějších kompozic) s v podstatě repetitivní strukturou volně, dynamicky litou bílým lakem - buď řazením vlnovek nebo čtyřúhelníků, případně juxtapozicí vlnovek. Jako možná transcendentální pointa se objeví soustředné zlaté kružnice, konfrontované s repetitivním řazením pětkrát čtyř čtverců, opět volně transkribovaných kapáním laku. A kapání laku se uplatní ještě slavnostněji v přesně nedatované sérii ze stejného roku : slavnostnost či transcendence celé skladby je zhmotněna zlatými půlkruhy symetricky zaplňujícími horní a dolní část, spojuje je další slavnostní – stříbrná po celé zbývající ploše, komplementární vztah je pak tvořen mnoha serielně řazenými obloučky, opět s esteticky působivým kapáním bílým lakem, ozvláštněnými potom ještě bíle vymezenými trojúhelníčky – ve zlatých plochách stříbrnými, ve stříbrných zlatými. Druhá varianta uplatňuje v celé struktuře ozvláštnění trojúhelníčky žlutými. Barevná verze využívá vztahu hnědých půlkruhů na fialové ploše se subtilními mnohokrát opakovanými bílými lakovými oblouky a do nich ještě vepsanými žlutými trojúhelníčky, pokrytými zase zlatou stříškou … Tehdy tedy již vytvořil Miroslav Urban řadu autonomních realizací, obohacujících olomouckou scénu o osobitá serielní, a tedy sui generis geometrická řešení. Jejich další varianty mají například podobu třikrát čtyř bílých křížů díky volné artikulaci bílým lakem podle logiky formátu neúplné, „přesahující“ a tak implikující možné pokračování celé struktury, jindy se celá struktura dostává na pomezí asociace řazení florálních elementů nebo je základem repetitivní syntax diagonálních bílých lakových linií, ozvláštněná mnohokrát opakovaným motivem, slavnostní působení stvrzuje zlaté orámování celé kresby a stříbrné plochy v ní. 25/3/2001 vzniká osm listů A6 : na černém, samozřejmě kresebném pozadí vznikají různé variace vztahů „červeného a modrého blesku“, tematizující různé vztahy identicky širokých, ale různě zalomovaných linií v ploše.

Ovšem potom vzniklo něco naprosto ojedinělého, unikátního a smysl celého toho usilování může člověk odhalit výhradně tehdy, kdy celý soubor rozloží přesně podle vzadu napsaný dat : jednotlivé kresby samozřejmě mohou fungovat jako solitéry, ale jejich skutečný smysl odhalíme, jestliže je vnímáme jako jediný serielní celek, v němž umělec sice uplatnil asi všechny svoje dosavadní zkušenosti s některými geometrickými formami, ale potom, 17/2/2003, začal vznikat unikátní celek více než padesáti kreseb, ukončený 25/2/2003. První dva listy mají menší formát, 210 x 150 mm, potom si autor zřejmě uvědomil, že nové téma bude pokračovat a dál je rozvinul na jednotném formátu 220 x 172 mm. Každý den vznikl určitý soubor několika variant, minimálně tři nebo čtyři, maximálně sedm. Protože jednotlivé kresby mohou fungovat jako solitéry, není ani dnes již celek úplný, ovšem samozřejmě je to v úhrnu přehlíženo jediné dílo či možná přesněji metadílo, spjaté úsilím o novou, originální, maximálně osobitou artikulaci řádu – také morfologie a syntax nepřipomínají nikoho z olomouckých kreslířů ani z autorů, které si vzpomeneme „po světě širém“, kteří užívají jazyk geometrie … Je to úsilí o stále přesvědčivější artikulaci řádu pomocí jazyka geometrie – první dvě kresby (ty menšího formátu) jsou konfrontací stříbrného trojúhelníku a zlatého kruhu, do nichž intervenují široké, plošné, hodně nepravidelné klikatice, fialová a hnědočervená, na černém pozadí. Tím máme dánu morfologii i barevnost a celek je tedy výpovědí o stále narůstajícím usilování o autonomní řád. Ještě prvního dne dostanou i klikatice pravidelný rytmus i šířku plochy a tak je vidět, jak tvůrce stále více usiluje o větší řád, ale také o možnosti objevování dalších, nových morfologických prvků. 18/2/2003 se pokusil učinit centrem řádu stříbrný obdélník či kosočtverec (předznamenaný jedním pokusem v první řadě), navíc zde najdeme sólový pokus o skladbu samých klikatic, devatenáctého se všechny skladby stanou symetrickými, výrazně dominuje zlatý kruh buď ve stříbrném kosočtverci, jindy do něj intervenuje černý nebo stříbrný trojúhelník od spodní hrany až do středu nebo se zlatý kruh rozdělí na dva půlkruhy, úplně nahoře a úplně dole vepsané do černých trojúhelníků. Takže vidíme, že umělec postupně zkoumá různé syntaktické možnosti těch elementů, jež užívá, ale také je vždy proměňuje dál, do nových kontextů. A protože jsou to všechno autorem oblíbené pastely, jsou formy sice čistě geometrické, ale jejich podoba není nijak neosobní, tedy žádný rýsovaný konstruktivismus, dřív hledání možností určité syntaxe a objevování nových možností řádu. 20/2/2003 objevuje různé podoby symetrie a jejich vzájemnou interakci při dělení „svých“ elementů, třeba různé způsoby dislokace stříbrných a zlatých kruhových ploch, klikatka se někdy již zredukuje na jediný úhel. 21/2/2003 vyzkouší fungování zlatého kruhu uprostřed i jeho nahrazení zlatým čtvercem, na závěr vzniknou dvě kompozice s pouze pravoúhlými elementy, se zlatým čtvercem nebo obdélníkem jako oním nejcennější jádro, obdélník dokonce velice zajímavě „překračuje“ plochu kresby. 22/3/2003 pokračuje ve zkoumání pouze pravoúhlých kompozic, nejčastěji s dominující zlatí relativně velkého obdélníku, poprvé se jako výsledek celého dílčího zkoumání objeví v závěru černé nebo stříbrné čtvrtkruhy, symetricky zaplňující všechny rohy celého listu, zatímco zlatý obdélník jako dominanta, kterou vše obklopuje, se stává křížem, jenž je narušen z jedné strany červenou a z druhé fialovou širokou špicí, vzniknuvší postupnou redukcí klikatky. 23/2/2003 dominuje již usilování o další redukci a dominující řád, fialová a červená špice symetricky nejprve ze stran a nakonec zespodu a shora obklopují zlatý kříž uprostřed, umístěný v černém kruhu, jenž vymezují stříbrná artikulace všech zbývajících, symetricky vymezených ploch, postupně vystřídavších celé černé pozadí trojúhelníkem a nakonec kruhem. 24/2/2003 je poprvé tematizován zlatý trojúhelník, postupně mizí červená i fialová jako poslední varianty úhlu - redukované zubatky, ve finálním listu je dominantou zlatý trojúhelník, obklopený stříbrnými kruhovými výsečemi a uzavřený ze středů všech čtyř stran zlatými půlkruhy. A 25/2/2003 tato výtvarníkova „velká hra“ s jazykem geometrie vrcholí : nejprve uprostřed zůstává zlatý trojúhelník, vepsaný do zlatého kosočtverce a zlatých kruhových výsečí až po okraj. Všechny čtyři rohy listu jsou nejprve černé trojúhelníky, zbývající plochu vyplňuje stříbrná. Brzy ovšem také elementy v rozích dostávají podobu zlatých čtvrtkruhů, takže všechny další proměny se odehrávají v této komunikačně nesmírně působivé sestavě zlatých a stříbrných ploch : nejprve je do zlatého trojúhelníku vepsán další, mnohem menší trojúhelník, potom se dva identické trojúhelníky překryjí nebo vznikne geometrický novotvar, spojení trojúhelníku a půlkruhu. Tak umělec dospěl ke krajní redukci estetické i sémantické, jeho sémantika je dřív posvátná, slavnostnost demonstruje redukce na zlatou a stříbrnou, která se obvykle v geometrickém umění dnes příliš neobjevuje, ovšem u Urbana vzhledem k jeho ostatní tvorbě bude jistě dokladem slavnostnosti a možná i snahou odkázat nikoliv k modernismu, ale dřív k jeho rituální liturgické funkci v umění předcházejících staletí… On tuto zlatou a stříbrnou oprostil a tematizoval ji základními (posvátnými ?) geometrickými figurami, poté, co prozkoumal různé varianty jejího ovlivňování a determinování, zásahů někdy překvapivých, ovšem spjatých s jazykem geometrie. Toto „opus magnum“ je samozřejmě dvojdomé – můžeme je vnímat jako krásné estetické poselství, může také dokumentovat umělcovu „křížovou cestu“ k řádu, k posvátnému, slavnostnímu … Proto jsem na něj byl zvědav a řekl jsem si, že je to další podoba současného geometrického umění, která by zasloužila někdy být prezentována sama o sobě. Komorní charakter minigalerie 6.15 jako by mi přímo naznačil, že tento velký solitér Miroslava Urbana v ní můžeme vystavit jako autonomní celek.
Jiří Valoch

Miroslav Urban


(*1953) patří mezi nezaměnitelné autory střední generace v olomouckém regionu. Koncem 70. let 20. století tento autodidakt objevil své první velké téma. V desetitisících negativů, pozitivů (a také na 8 mm filmech) zachycoval mizející tvář brutálně devastované kulturní krajiny a památek severozápadních Čech, sídel odsouzených k zániku po odsunu německého obyvatelstva i poničených extenzivní těžbou hnědého uhlí. Tyto „temné toulky“ osobitým způsobem katalogizoval v „archivech“, které vznikaly paralelně s jeho kresbami inspirovanými dekadentní a symbolistní tradicí českého a světového umění fin de siecle. Ve své době u nás neměly obdobu.
Ve druhé polovině 80. let začal Urban své snímky pokreslovat pastelkami a tušemi a vznikala tak svérázná díla – „palimpsesty“, kterými odkazoval k postmoderní a ironicko-subverzivní práci s historií, pamětí a symbolickými systémy. Na přelomu 80. a 90. let nastal v jeho díle přerod a tento introvertní kreslíř začal vytvářet velkoformátové kresby, objekty-„oltáře“, malby a metakoláže (inspirované také estetikou Tvrdohlavých). V jeho práci převážily archaismus, ornamentalismus, ironie a persifláž. Metodou jeho práce se stala brikoláž. Začal vystavovat, pořádat přednášky a vytvářel autorské knihy o předmětech svých zájmů.
Leitmotivem jeho tvorby byla již od počátku 80. let – smrt a „postmortální existence“. Hodně cestoval (53 zemí 4 kontinentů) a navštívil hřbitovy mnoha kultur, které fotograficky dokumentoval. Mezi jeho další hlavní metody náleží pastiš, jímž komentuje uměleckou a západní křesťanskou tradici. Urbanovo dílo se rozpadá přibližně na dvě stejné poloviny – ornamentální a figurální, vzniká v kvantitativně bohatých cyklech, které probíhají od ornamentu k figuře, od černobílého k barevnému, od jednoduchého k složitému. Kolem poloviny 90. let omezil výstavní a veřejnou činnost a soustředil se na kresbu. Koncem století se jeho dílo přiblížilo počtu deseti tisíc kreseb, desítek obrazů, desetitisíců fotografického materiálu.
Seriálnost, (ne)záměrný diletantismus, tíživý dušezpyt i (sebe) parodie, grotesknost i neutuchající vyprávěcí pud, hyperbola, manýristická hravost i postmoderní kolísání, erotismus a thanatismus (opěvování smrti) – patří mezi hlavní charakteristiky jeho „stylu“.
Kresby na geometrické motivy, vystavené na Zlínské výstavě, představují jednu z četných odboček jeho výtvarného usilování. Nejobšírmnější informace o autorovi naleznete v katalogu Muzea umění Olomouc VOYEUR PŘED BRANOU VĚČNOSTI, vydaném k stejnojmenné výstavě v roce 2008.
zdroj - archiv M. Urbana