Anežka Kovalová

S oběma Kovalovými, Anežkou a Mirkem, mne seznámil Michal Ranný, který po ukončení studia na akademii rozvíjel i obohacoval své přátelské okruhy, v nichž většinou dominovaly společné umělecké názory - a protože již začala tvrdá normalizace, znamenalo to více méně také záměrnou distanc od oficiálně traktovaných kulturně-politických požadavků. Pro Kovalovy to bylo spjato s rozhodnutím žít mimo hlavní centra - pro Anežku to ovšem de facto také byl návrat ze studií domů. Neboť ona žila sice v prostředí, kde bylo umění ceněno nade vše, ale bez kladů i záporů existence v kterémkoliv větším centru. Sobotín leží v údolí přímo pod hlavním masivem Hrubého Jeseníku, na cestě ze Šumperka, ovšem blíž než do města to je na sedlo Skřítek, jedno z možných východisek hřebenovky. A právě Sobotín si za místo svého života a své tvorby vybral Anežčin otec, sochař Jiří Jílek, a vlastně tak spolu se svou ženou vytvořili prvotní základ sobotínského výtvarného "centra". Když to trochu zjednodušíme, důvody byly stále stejné, když tam potom přivedla svého muže Anežka. Být v co nejbezprostřednějším kontaktu s přírodou, protože ta byla pro všechny z nich stvrzením oprávněnosti výtvarné tvorby. Anežka považovala sounáležitost s přírodou za jistotu, ze které je třeba vyjít. Na pražské akademii zastihla naštěstí ještě poslední záchvěvy liberálních let šedesátých, ovšem víc, než malování "oficiálně požehnaných" pedagogů je pro ni dodnes určující možnost setkávání s Jiřím Johnem, i když učil pouze večerní kresbu - a znala také jeho dílo, které se ve stejné době postupně ukončovalo. A svým způsobem je pro ni jistě klíčové dodnes, stejně jako dílo Michala Ranného, které se bohužel také uzavřelo předčasně. K tomu samozřejmě trvalé srovnávání s dílem otce a manžela ... To samozřejmě neznamená, že by nechtěla být v kontaktu s uměním dalších tvůrců, koneckonců u Kovalů se sleduje, co je dostupné - ale také se mnohé věci třeba i radikálně odmítají. Anežka přitom vytváří možná nenápadně, ale v rámci možností skutečně soustavně dílo vlastní, které se samozřejmě se zmíněnými svým způsobem vyrovnává, ale také je programově odlišné, byť to není odlišností třeba radikálně nového média. Stále se vztahuje k tomu nejbližšímu kolem sebe, ale de facto úplně jinak, než to činí Mirek. Cesta byla postupná, nebyla to cesta neočekávaných skoků a zvratů, ale je to cesta, objevující stálé nové aspekty, stále nová hlediska. Na konci studií se musela i chtěla vyrovnat se zobrazením krajiny kolem sebe - protože od počátku chápala obraz nikoliv jako líbivý, atraktivní, jakými se úspěšně živí několik "malířů Jeseníků", chtěla ty své hřbety udělat tak, aby líbivé nebyly a vztah k tématu přitom respektovat. Již jednou jsem v této situaci citoval bohužel předčasně zemřelou, milou kolegyni z Olomouce Yvonu Boháčovou. Napsala (pro Novou Encyklopedii českého výtvarného umění), že "své krajiny pojímala jako zátiší". Může to být metafora, ale asi je to dřív popis. Již tehdy pracovala záměrně se suchou, do destičky podkladu pomalu, namáhavě vtíranou temperou, která je pravým opakem každé povrchní elegance ... Postupně se stále více soustřeďovala na věci, s kterými přicházela neustále do styku ... I já jsem zůstával fascinován, když se na obrazech objevila řazení zeleniny nebo ovoce stejného druhu: hrušky (jak autorka sama řekla, její ovoce erbovní), jablka, cibule, česnek ... Serielní řazení bylo tehdy ještě živým problémem ve světě geometrické abstrakce - a autorka mu dala novou významovost i nové kvality tím, že podobně řadila vedle sebe zobrazení konkrétních, pojmenovatelných a individualizovaných (!) z přírody vyňatých objektů. Na počátku devadesátých let malbu postupně vystřídala kresba uhlem na balicím papíře ...Náhodná není volba materiálu, jenž přinášel jedinečné valéry, a tak jako byly temperové malby střídmé, "asketické", tak se jistá subtilní malířská kvalita objevuje v práci s vrstvenými odstíny černě. A Anežčiným tématem jsou stále méně hory a lesy (byť třeba serielně řazené), to, k čemu se chce výtvarnou paralelou přiblížit, jsou objekty a situace člověkem tak či onak domestikované - zelenina, ovoce, okraj pole ... Tak se její práce programově dostávají na pomezí významově identifikovatelného a její, velice osobité abstrakce, jež samozřejmě je přesně zakotvena ve viděném, ale svou obecností je překračuje. A klíčovým tématem je v této sféře "místo". Konkrétním východiskem je místo, které má kosek dál pod okny, kde se před lety sekalo a pálilo dříví a od té doby se tam odehrálo jistě ledacos. "Místo" se svým tvarem stále více přibližovalo kruhu, ale také umělkyni absolutnost této formy lákala. Ani kruhy ovšem nejsou u ní neosobně artikulované, naopak, každý přináší určitou variantu středové plochy i jejího vymezení. Když mi letos o prázdninách umělkyně své nejnovější kruhy ukazovala, byly mezi nimi - překvapivě - i poměrně, byť v podstatě monochromní, ale proti jejím dřívějším "barvám mollovým" výrazně pestré : červený, žlutý atd. Já jsem samozřejmě jejich vystavení - i možnost rozvíjení započaté řady - uvítal. Možná to bude cesta k nové barevnosti ... A fungují svou individuální artikulací stejně dokonale, jako její dřívější práce. Neboť Anežka Kovalová patří programově k umělcům, kteří odmítají efemérní módní přístupy, kteří jsou přesvědčeni, že i dnešní výtvarné dílo se může řadit do linie těch, kteří usilují vytvořit paralelu imanentnímu řádu přírody a po svém tak být rovnomocnými tomu, co dělal Josef Šíma i Martin Salcman, Václav Boštík i Robert Hliněnský, Jiří John i Michal Ranný ... Její vlastní dílo se již také stalo takovou jedinečnou kvalitou ...
Jiří Valoch

Anežka Kovalová

Narodila se 1. července 1949 v Šumperku.

V letech 1967-1973 studovala malbu na pražské Akademii výtvarných umění u profesora Karla Součka. Do roku 1981 spolupracovala se svým otcem, sochařem Jiřím Jílkem na jeho realizacích. Vedle účasti na kolektivních výstavách doma i v zahraničí připravila od roku 1975 dosud více než 40 samostatných výstav, např. Olomouc (Divadlo hudby, Kabinet grafiky), Opava (Dům umění), Zlín (Dům umění), Ústí nad Labem (Síň Emila Filly), Roudnice nad Labem (Galerie moderního umění), Praha (Galerie Opatov, Galerie Pecka, Galerie Václava Špály, Galerie Bayer a Bayer), Brno (Dům umění), Ostrava (Galerie Magna), Litoměřice (Galerie výtvarného umění), Karlovy Vary (Galerie umění), Šumperk (Vlastivědné muzeum), Rýmařov, Zábřeh na Moravě. Často vystavuje společně s manželem Miroslavem Kovalem.
Výtvarně doprovodila básnické sbírky Ondřeje Fibicha, Martina J. Stöhra, Pavla Kolmačky, Jaroslava Seiferta, ilustrovala Severomoravské pověsti a zkazky Bohuslava Indry,
v roce 2005 ilustrovala knihu Vladimíra Körnera Zánik samoty Berhof.
Je zastoupena ve veřejných i soukromých sbírkách doma i v zahraniči.
Žije v Sobotíně u Šumperka.