Alžbeta Štefunková – Szabó

Kdysi mladá absolventka grafického oddělení bratislavské Vysoké školy výtvarných umění, ještě u liberálního Vincenta Hložníka v první polovině šedesátých let, po tři desetiletí žila v Martině, kam ji zavály životní osudy, stačící na román. Když si již potom mohla vybírat (a rozdělení republiky nesla přinejmenším tak těžce jako já) rozhodla se pro druhou část své vlasti, přesněji Moravu – v roce 1992 začala žít v Uherském Hradišti, o tři léta později jí nabídli pedagogické místo na tamní renomované střední uměleckoprůmyslové škole, kde imaginaci žáků rozvíjela i v tak zdánlivě kodifikovaném oboru jako je design obuvi, z níž se stávaly objekty sui generis … V posledních pěti letech žije v Brně, kam se přestěhovala a vyvdala její dcera Zuzana, absolventka scénografie na pražské DAMU … Mne s ní seznámila jedna z nejstarších kamarádek a kolegyň, Dana Doricová, která v minulém režimu organizovala některé legendární přehlídky, na nichž se v žilinské státní galérii objevovala jména jinak na Slovensku důsledně vylučovaná z oficiálních síní, především pravidelně organizovaná Celoslovenská výstava kresby (nemohu nevzpomenout na mou Českou kresbu v Brně z roku 1980 a její negativní hodnocení) či Ekoplakát ... Díky Slovenské kresbě se udržovalo povědomí o šíři skutečně kvalitní, aktuální tvorby i v oněch nevlídných normalizačních dobách … Ale konkrétně: jaká byla iniciace začínající grafičky, že nepropadla oné většinou beznadějně zmrtvující manýře autorů, zakládajících si na novém rozvinutí grafiky – já jsem čas od času říkal, že je-li něco stejně hrozného jako „škola Zdeňka Sklenáře (ovšem formovaná léta především jeho asistentem Jiřím Anderlem“, pak je to „škola Albína Brunovského“ …V obou vznikaly technicky perfektní práce o ničem, věčná přeskládávání pseudolyrických atributů, vedoucích k bezduchému, předem beznadějně mrtvému výsledku - jeden z významných evropských kurátorů „přes grafiku“ to dokonce považoval za náš jedinečný národní styl, stejně jako americký pop art, protože také nemohl vzniknout jinde než u nás - a dalo mi dost přesvědčování, že to není životná linie tvorby, když jsem se kdysi po obtížích všeho druhu přece jen dostal do poroty Bienále evropské grafiky v Baden-Baden, organizovaném emigrovavším Milanem Lukešem. Proč právě „Erži“ těmto pitomostem nepodlehla? Jednak byl její naturel a priori přece jen jiný – a v šedesátých letech, kdy po skoro deset roků bylo možno publikovat a vystavovat téměř vše, vyšla dnes také již legendární publikace Ludmily Vachtové, principiálně rehabilitující dílo Františka Kupky. A mladá grafička byla nadšena souborem jeho dřevorytů Čtyři příběhy černé a bílé čáry z roku 1924 (a jeho tvůrčí cestou vůbec) – pozitivně se uplatnilo i to, že v reprodukci zanikl komorní formát: protože ona (také v tom se lišila od tehdejšího hlavního proudu naší grafiky) usilovala právě o grafiku formátově rozměrnou a postupem času ještě tvořenou sestavami nejčastěji tří listů do komplexní formy triptychu, v němž některé výrazné, lapidární plochy vždy spojovaly dva sousední listy … Od Kupky se poučila, jak působivá je redukce na černou ve finálním díle, jehož sémantika byla dřív jakýmsi vztahem mezi jednotlivými typy vizuálních elementů, většinou primárně odkazujících ke vztahu země a jejího narušení, jejího zraňování … Především je to ovšem živá, nosná podoba grafické tvorby, která se svým pojetím, svou koncepcí naprosto odlišuje od všech těch podob grafiky, která se stala v mnoha artikulacích médiem hodně konzervativním. Umělkyně naopak pracovala programově s velkými formáty i s lapidárními formami. I když je syntax jejích prací od počátku jiná, můžeme říci, že to bylo pro její naturel charakteristické, když nevnímala jako skutečně fyzicky malé formáty onoho známého Kupkova cyklu, protože v nich objevila monumentalitu jejich skladby – tak zcela a v souladu s tím, co se odehrávalo na internacionální scéně (není bez zajímavosti, že další důležitou osobností pro ni potom byl ve své artikulaci lapidární polský grafik Józef Gelniak). Programově usilovala o svou podobu grafiky jako sestavy rozměrných „obrazových“ forem. Milovníky klasické grafiky jistě nepotěšila ani tím, že do otištěného, často monumentálního listu kolážovala elementy ze zlatého nebo bílého hedvábného papíru, jimiž změnila valér i skladbu určité části listu. Nemohu také nepřipomenout, že vznikl celý cyklus, v němž hotovou linořezovou matrici otiskovala do sádry – takže jako grafický otisk prezentovala takto vniklý sádrový reliéf. Pro uvedení této umělkyně mezi zlínské a vůbec moravské přátele jsme vybrali listy skutečně iniciační, vznikající přímým okouzlením dílem Kupkovým - z roku 1969 Již v nich je jasná svébytnost autorčina usilování, její vlastní lyrická imaginace, ovšem spjatá s autonomií výtvarného řešení. A potom podle mého přesvědčení realizace ve sféře grafiky mimořádné – především monumentální triptychy Skály, 1988, Hostina skal, 1984 a Fosforový pel, 1986. A ze solitérů bezpochyby seifertovsky inspirované Město – morový sloup, 1987–1988 či Město z kostiček, 1986. Všude se spojuje optimální uplatnění technologických daností zvolené grafické techniky a lapidárností syntaxe, oscilující na pomezí ryze autonomní skladby a jakési lyrické polohy imaginativně orientované tvorby (možná ještě podnícené díky možnosti kontaktu se Skupinou československých surrealistů v tehdejší době). V průběhu let samozřejmě její usilování mělo své danosti technologické i společenské: z praktických důvodů se stala renomovanou ilustrátorkou dětských knížek, nemožnost tisknout grafiku podněcovala hledání autorce vlastní problematiky v obrazech a kresbách (alespoň v náznaku je roku 2001 představila Klára Kubičková v pražském Maďarském kulturním středisku – zaujaly komplementárností imaginativních sekvencí a nalezeného podkladu plátna s pravidelnou geometrií repetitivních lineárních struktur …). Mne zaujalo rozvinutí kupkovského podnětu na pomezí abstrakce, spjaté s hledáním jakési paralely přírody, symptomaticky nejčastěji skal, balvanů i kamenů, ovšem stále figurující v jakési semifigurativní podobě, na pomezí autonomie výtvarného a původního podnětu …
Jiří Valoch

Alžbeta Štefunková – Szabó

Narodila se 27. března 1941 v Trnovci nad Váhom
1955–1959 studovala na Střední uměleckoprůmyslové škole
v Bratislavě
1960–1966 knižní ilustraci a grafiku
na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě
u profesora Vincenta Hložníka.

Samostatné výstavy
1972 Galéria Cypriána Majerníka, Bratislava
1973 Foyer Divadla SNP, Martin
1980 Slovenské národné muzeum, Martin
1981 Podunajské múzeum, Komárno
1982 Foyer Divadla SNP, Martin
1987 Oblastná galéria, Banská Bystrica
1988 Oravská galéria, Dolný Kubín
Považská galéria, Žilina
Turčianská galéria, Martin
1989 Československé kulturní středisko, Berlín
(s Jánem Kudličkou a Mikulášem Palkem)
1991 Turčianská galéria, Martin
1996 Maďarské kulturní středisko, Praha
2000 Galerie D, Uherské Hradiště
2001 Maďarské kulturní středisko, Praha
2002 Galéria ART-MA, Dunajská Streda
2004 Turčianská galéria, Martin
2005 Novohradská galéria, Lučenec
Muzeum maďarskej kultúry, Bratislava
Stredoslovenská galéria, Banská Bystrica
2006 VARIAS GALLERY, Žilina

Účast na mnoha celostátních přehlídkách a zahraničních prezentacích slovenské grafiky (Banská Bystrica, Krakov, Vicenza, Terst, Padova, Varna), kresby (Žilina, Moravská galerie v Brně, Národní galerie v Praze, Vídeň) knižních ilustrací (Martin, Dunajská Streda)