MICHAL ŠKODA

THEY SAID I SAID

22. září 2009 - 15. ledna 2010



úvodní slovo

S Michalem Škodou jsme se začali přátelit, když se propracoval k užívání jazyka geometrie. Postupně se stal jedním z nejoriginálnějších konceptuálně orientovaných tvůrců u nás, také jeho ohlas v zahraničí stále roste … Mezitím se stal cenným také jako kurátor výstav Domu umění v Českých Budějovicích, kde díky své důsledně vyhraněné dramaturgii prezentoval celou škálu umělců, pracujících s redukcí barvy nebo formy, včetně těch internacionálně nejrenomovanějších, takže vlastně částečně nahradil mou vlastní přerušenou aktivitu v brněnském Domě umění … A myslím, že právě tato jedinečná orientace na internacionální scéně jej vede také ke stále novým objevům ve vlastní tvorbě. Stal se asi nejsoustavnějším tvůrcem autorských knih, tvořícím dnes rovnocennou paralelu jeho objektů, obrazů a kreseb. Pozvání do Zlína nejprve – pro něj charakteristicky – odmítl, dokud neměl vhodný nový projekt. Potom se sám ohlásil … A vidíme, že pro Minigalerii 6.15 připravil úplně nový koncept, užívající jazyka geometrie, ale zároveň inovativně posouvající jeho problematiku. Když se před lety propracoval k minimálním prostorovým formám, bývaly ještě spjaty s jakousi elementární sémantikou, třeba uzavření prostoru. Následovaly série reliéfních maleb, to již jeho dílo vzbuzovalo širší pozornost, protože geometrického umění v této kvalitě je pramálo … Zahraniční ohlas mu potvrdil, že jazyk geometrie má stále svou důležitost (ovšem v Praze stále není příliš oblíbený, takže se z toho stala asi již tradice u diváků i u interpretů). Přitom Škodova jedinečnost zůstává v tom, že na rozdíl od většiny internacionální geometricky orientované scény neuplatňuje neokonstruktivní racionální skladebné systémy. Naopak, jeho práce jsou sice také neosobně traktovány a jsou krajně reduktivní, ale vizualizují dřív konceptuální vztahy mezi elementy, což nevylučuje užití symetrie, kterou pak shodou okolností rozehráli s dalším velkým českým solitérem Janem Šerýchem v propojení motivů svých kreseb (když byli pozváni ke společné výstavě do brněnské Wannieck Gallery, udělali tedy skutečně týmová, společná díla přímo na panelech, určených jinak k zavěšování obrazů a výsledek byl vynikající). V souladu s potřebami své aktuální autentické výpovědi střídá Michal malbu přímo na stěnách, obrazy, kresby a autorské knihy (ty jsou mnohdy na počátku zkoumání určitého problému). Do Zlína připravil nové kresby – a především nový koncept, podstatně modifikující jeho zájem o zkoumání povahy prostoru, jak to známe zejména z jeho knížek a instalací. V autorských knížkách mnohdy kolážoval postupně různé nalezené informace, ať vizuální nebo textové - a jako člověk naší doby si stále více uvědomoval, jak je většina vizuálních i textových informací kolem nás stále vyprázdněnější, jak jsou zbytečné, jak vlastně přestávají být informacemi a jak mají úplně jiný cíl: manipulovat vnímatele, takže je můžeme chápat jako „vyprázdněné informace“ … Jeho geometrická syntax v tomto novém souboru tedy přesně kopíruje utilitární syntax potištěných novinových stránek (v těch formátu 47 x 31?cm) a plakátů (to jsou ty větší kresby, 70 x 50 cm). Koncept je přesný, vymezení ploch se stávají novou, samostatnou, autentickou informací, dokonce základní konceptuální téma, vztah plochy a linie, je „transkribován“ díky tomu, že místa fotografií umělec nahradil černými plochami … Je to krásný koncept, transkribovat plošnou syntax utilitární tiskoviny a prezentovat ji jako novou estetickou hodnotu - tento aspekt jistě má též podstatnou platnost. Ovšem zrovnatak je to vlastně nalezený objekt v nejlepší duchampovské tradici, díky zachovávání této nalezené utilitární syntaxe. A potom vnímáme podvojnost celého artefaktu: novou estetickou hodnotu, novou krásu těchto linií a ploch, která vznikla právě pregnantně objeveným konceptem, jak vytvořit kresby, na první pohled se perfektně zařazující do linie jeho dosavadní tvorby. Jakmile si ovšem uvědomíme koncept, jenž byl na počátku, můžeme je vnímat jako trochu „podvratné“ (v pozitivním smyslu slova samozřejmě!), protože zároveň referují o světě nás obklopujících vyprázdněných „pseudoinformací“… A také a nikoliv naposledy je to samozřejmě další podoba umělcova zájmu o artikulaci prostoru a jeho limitování různými prvky, tedy jakési svého druhu architektony, samozřejmě též s řadou konotací do světa geometrického umění, počínaje třeba asociací mondrianovskou … I ta nejlapidárnější umělcova díla byla intuitivní, nikoliv „matematicky konstruktivně“ determinovaná. Také tato série kreseb Michala Škody je krásná, ale syntakticky komplexnější, protože je nesena jeho novým, pregnantně zvoleným a přesně respektovaným (!) konceptem.
Jiří Valoch